Moje zápisky
Mé zážitky, výlety a akce zachycené v několika větách mého deníčku. Od úplných začátků až po současnost.
Výstava obrazů Praha Galerie
Říjen 2019
Samostatná výstava obrazů v Japonském KOBE
Japonsko mě přivítalo krásným slunným počasím a i výstava byla úspěšná. Dokonce se prodal nejdražší obraz „Jižní přístav” a koupil ho muž, moje obrazy hodně kupují ženy.
Kobe jsem si tentokrát prohlédla důkladně, vyjela jsem na horu Rokko (1000m) a nalezla jsem kousek od hotelu překrásnou zahradu, kde jsem čerpala nápady na zahradu mojí v Zelenči.
Jídlo, lidé a zahrady byli milí a mě se v Japonsku moc líbilo. Je to naprosto úžasná země. Projela jsem se opět i Šinkanzenem do Kjota, kde jsem byla potřetí, ale můj syn David, který byl v Japonsku se mnou, byl v Kjoto poprvé.
Taky bych chtěla říci, že mám toho nejlepšího průvodce Michala Fürsta, který mě vždy doprovází na výstavě, překládá do angličtiny moje povídání o obrazech, stará se o mě a protože hovoří i japonsky, pomáhá s nákupy a objednáváním v hospůdkách, kam spolu rádi zajdeme. Japonci mají rádi, když Evropan hovoří japonsky.
Věra Čáslavská mi poslala velice milou sms, že se z Japonska vrátila z oslav výročí OH před týdnem a kdyby tam ještě byla, že by určitě zašla na moji výstavu. Děkuju Věruško!
Cesta zpátky je vždy dlouhá a srovnávala jsem se v čase asi tři dny. Ale chci říci, že jsem byla šťastná, že jsem opět mohla vystavovat v Japonsku, že se moje obrazy Japoncům líbí a je to pro mě pobídka namalovat další obrazy, protože já ráda mám před sebou výzvu, cíl a Japonsko pro mě výzva je.
Argentina
Cesta po Argentině mě nezklamala. Krásné růžové hory Andy si mě ihned
podmanily a tisíce stád po krajině – 360km krávy, krávy a krávy. Viděla jsem skot, který se plavil v říčce, kde kvetly kosatce, stádo telátek, která byla velmi zvědavá. Krásná byla stáda koní. Nebezpečný byl oslík, který bez rozhlédnutí vběhl před naše auto a jen
štěstí, že jsme se o vlas minuli. Příroda je v Argentině monumentální, krásná, přišlo jaro, vše kvetlo. Malá městečka a mezi nimi stáda dobytka. Gaučové na koních a okolo nich jejich psi. Viděla jsem kaktusy velké jako u nás stromy, poseté žlutými květy.
Ujeli jsme 3500km. Denně v jiném hotelu. A k večeři stejky. Lidé byli vesměs milí. Na ulicích běhalo spousta toulavých psů. Hlavně velká plemena. Nosila jsem jim zbytky od večeře a krvácelo mi nad nimi srdce, někteří byli opravdu nádherní a všichni hodní, jídlo jsem jim dávala z ruky.
Buenos Aires jsem si zamilovala hned. Krásné, čisté velké město s vlídnými obyvateli, udržovanými parky. Muži se chovají k ženám galantně. Na večeři se chodí kolem 21 hodiny. Našla jsem svoji Galerii Talleres de Pintura v Paraqwayské ulici, kam jsem před 40 ti lety posílala obrazy. Již to není galerie, je to kancelář. Nostalgicky jsem postála u výlohy. Tudy chodil Carlos Hahn, můj první galerista.
Večer jsem u oken hotelu President pozorovala barevné divadlo projíždějících aut ve čtyřech pruzích na ulici. Reklamy všude. Terásky na domech a jejich obyvatelé. Někde v těch domech visí moje obrazy a žijí svůj vlastní život. Jsem ráda, že jsem mohla poznat Argentinu.
Poslední dny jsme odpluly lodí do Urugwaye, do Montevidea. Město je o mnoho chudší a ušmudlané. Tolik jsem se na něj těšila. Procházeli jsme se po parku, zašli do kavárničky, vše bylo tak přívětivé. Potom jsme s kopce zahlídli moře a lodě. Pustili jsme se ulicí k moři. Byla to ošuntělá, málo obydlená ulice. Parta chlapů tam spravovala motorku, hoch nesl ulovenou zakrvácenou rybu… došli jsme na promenádu k moři a já vyndala z batohu foťák, abych si zvěčnila lodě. Okolo chodili lidé, rodinka, pán seděl na zídce a četl noviny, rybáři chytali ryby. Na nedalekém hřišti hráli fotbal. Bylo krásné odpoledne.
Otočila jsem se od moře a přemýšlela, kudy půjdeme do hotelu. Směrem ke mě šel rychlým krokem hoch, asi student. Prohlídla jsem si ho. Čistě oblečený, kšiltovku, batůžek. Otočila jsem se opět na moře, červená nákladní loď byla zase o něco blíže. Vtom jsem ucítila, jak mi někdo rve batoh ze zad. Chytla jsem za kšandy, držela a volala Pavla o pomoc. Stál kousek ode mě. Než se stačil otočit, „student“ mi urval batoh ze zad, mě zůstaly v ruce kšandy a útočník už běžel k silnici, tam na něho čekal komplic na motorce a ujížděli. Pavel se za ním rozeběhl, ale neměl šanci. Já běžela za Pavlem. Zastavili jsme se na kraji té ulice co jsme přišli. Koukali jsme na sebe a já říkám: Pavle, měla jsem tam všechno! Mimochodem i slušnou částku peněz. Zůstal mi ale fotoaparát se všemi fotografiemi z celé Argentiny.
Otřesená se dívám na Pavla a vidím, jak se z protější strany ulice odlepil chlápek a běžel směrem k nám. Naivně jsem si myslela, že asi pomoct. Chlápek chytil za Pavlův batoh, který měl přes rameno a rval mu ho z ramen. Chvíli zápasili, přidala jsem se. Batoh měl lepší popruhy než můj a vydržel, jen karabinka se trochu natáhla. Zloděj nepochodil a tak odběhl, to už jsem si myslela, že se svět zbláznil… a v tom přijíždí policejní auto. Zamávala jsem popruhama z batohu a už nás nakládali. Jinak živí bychom asi nevyvázli.
Na policejní stanici bylo asi 7 policistů a všichni měli neprůstřelné vesty! Sepsali jsme protokol a já bez peněz, bez pasu, bez platební karty, letenky a palubních lístků!!
Na lodi mě zachránil mladý celník Argentinec – Urugwayský celník, padesátník s obarvenými vlasy, mě nechtěl na loď pustit, neměla jsem nic než protokol od policie a to mu nestačilo. Už jsem se viděla v místním vězení. Ale mladý celník řekl, co tu se mnou budou dělat, další den je svátek a v Montevideu není česká ambasáda. My si ji vezmeme –jak jsem mu byla vděčná, prostě mě bafnul za ruku a odvedl na loď, to bylo již argentinské území. Tam jsem si teprve oddychla.
Za dva dny nám letělo letadlo domů a do té doby mi na naší ambasádě vystavili náhradní pas. Dva měsíce poté jsem si večer v hlavě přehrávala přepadení v Montevideu a přemýšlela, co bylo špatně.
Na Argentinu a Argentince nedám dopustit, ale Montevideo budu malovat už jen černou barvou! A Urugwayi jsem vypověděla válku. Urugway pojedu už jenom dobývat!
Těším se na tebe, Argentino
Skoro po čtyřiceti letech se pojedu podívat do Argentiny, na místa, kam jsem posílala svoje obrazy v pětadvaceti letech do Galleres de Pintura v Buenos Aires panu galeristovi a báječnému člověku Carlosu Hahnovi. Nasměroval moji cestu životem, učil mě malovat přes moře a taky pochopit, že namalovaný obraz se musí prodat a někdo ho musí chtít – musí to být láska na první pohled. Nikdy jsme se osobně nesetkali, ale pět let spolupráce s jeho galerií mi dala víc než-li Akademie. Půjdu podívat do Paraguayské ulice, jestli v čísle 23 není Galleres de Pintura. Věnuju tichou vzpomínku Carlosovi, který už dlouho není mezi námi (zemřel v roce 1980).
V Argentině budu skoro měsíc a jsem na tu zemi hodně zvědavá. Po příletu do Buenos Aires, kde na nás budou čekat přátelé, pojedeme autem do Mendozy , potom do vinařské oblasti Lujan de Cuyo, dále k chilské hranici do Puente del Inca (Aconcagua), pokračovat do provincie San Juan – město San Juan do národního parku Valle de la Luna, dále cesta do Cordoby, Rosaria a zpět do Buenos Aires.
Ve čtvrtek lodí do urugvayského Montevidea, které vždy mělo pro mě kouzlo tajemnosti už podle jména, kde zůstaneme tři dny v hotelu Esplendor a plavba zpět do B.A. do hotelu Carsson. Ještě si prohlédneme město a koupíme si argentinský klobouk a poletíme domů. Těším se na argentinskou krajinu, víno a steaky.
Musím promluvit s přítelem Juanem Braunem, jaké mi dá rady před mojí cestou do Argentiny, kam jedu s manželem Pavlem a dobrými známými z Mnichova Petrem Suchardou a jeho ženou Quicou, rodilou Argentinkou. Jsem moc ráda, že nás na cestu po Argentině pozvali.
Výstava v galerii Tinta
Fotografie z jedné z výstav roku 2012, kterou mi zahajovala milá paní Věra Čáslavská se svojí dcerou Radkou, za tři dny odletěly do Mexika, kam Věruška letěla zavzpomínat. Podpořit mě přišli moji milí přátelé František Ringo Čech – velký můj kamarád a co se týče pracovitosti, názorů a rozhledu – velký můj vzor, Věra Formanová-Křesadlová, která prodává v naší Galerii Amirro své úžasné lampy, Uršula Kluková báječná herečka, Juan Ricardo Braun – spisovatel, cestovatel a guru, právě se chystá do světa, Helena Kohoutová – Magic oděvní kouzelnice a Vlastimil Harapes a můj manžel Pavel a dcera Lucie Hronová.
Byla to hezká, barevná výstava v posledním tichém koutě staré Prahy a ráda budu na ni vzpomínat.Vlídný pan galerista a malíř Alexander Mosio vám uvaří nejlepší kávu v Praze.
Japonské pozdní odpoledne
Přišlo očekávané datum 17.6.2011 a já ráno vstala do krásného dne a přemýšlela o tom, že všechno i čekání má svůj konec. Dnes přijedou moji milí přátelé z Japonska. Všechno jsem měla nachystané, zorganizované.
Uklizeno, Věra Čáslavská přijede vlakem, raut přiveze Rozárka a já na poslední chvíli natřela dřevěné sloupy na terase. Ještě jsem se vykoupala v jezírku a už přijel Pavel, aby mi pomohl s uvítáním. A už u naší zahrady zastavoval malý autobus a začali z něj vystupovat moji milí Japonci v čele s mým dřívějším galeristou Kenji Hirasawou.
Sluníčko svítilo, Japonci švitořili. Paní Takeshi, paní Hirasawa, manželé Tanno, Iijima, Kikuchi, Takanashi, Toyoda. Obrovská kytice mi byla předána a tím jsem byla vyřazena z vítání, hledala jsem vázu. S Kenjim jsme si padli do náručí. Přivítala jsem je a návštěvníci obsadili dům a zahradu, která se jim velmi líbila.A teď nastává ten okamžik, kterému říkáme, nevím, kde mi hlava stojí. Rozbila jsem dvě skleničky (to bylo pro štěstí) a už přijíždí Rozárka s rautem. Na stůl se nosí malinké koláčky, štrůdl, rozbíft, malé předobré řízečky, upečené vepřové, Rozárce se všechno moc povedlo.
Malíř Jirka Chadima upekl excelentní krkovici a Franta Leták, také malíř kamarád otvíral lahve. Pivo, víno, Kenji přivezl francouzské šampaňské, wisky, koňak, becherovka. Neměli jsme vodku, což by Japonci rádi ochutnali.A již Pavlovi vystupuje z auta očekávaná Věra Čáslavská, které jel naproti na nádraží! Japonští hosté se jí hluboce uklánějí. Je to pro ně ikona. A paní Věra je velice příjemná, krásná dáma. Snaží se konverzovat těmi pár japonskými slovíčky, které zná.
Do domu vchází zpěvačka Radka Fišarová s Janičkou Bezpalcovou, která báječně hraje na harmoniku a kytaristou Michalem. Na improvizovaném jevišti spustili pár francouzských šansonů. Francouzské šansony Japonci milují. Po tomto představení Paní Namiko Takeishi rozložila na stole čajovou soupravu a předvedla nám starobylý japonský rituál přípravy zeleného čaje. V Japonsku vyučuje toto umění. Já , paní Věra a Radka jsme dostali misku dobrého čaje. Ochutnali i ostatní. Součástí ochutnávky byl i velice sladký zákusek, přivezený z Japonska.Naši japonští přátelé se seřadili aby nám zazpívali pár japonských písní.
Naší zimní zahradou se rozléhala krásná japonština. Hluboce jsem prožívala píseň, ze které jak nám potom řekli čerpají sílu třeba při neštěstí jako bylo tsunami. Po zpěvu mi Kenji řekl, že mi přivezli z Japonska dar a rozložili přede mnou překrásné japonské hedvábné kimono s podzimním vzorem a teplým kabátkem. Kimono bylo světlé s vzorem listů, pas černý s krásnou rudou chryzantemou vpředu i vzadu. Nádhera!!!Vonělo Japonskem. Pohladila jsem látku a na řasách se mi třepala slzička radosti. A tři Japonky mě do nádherného kimona oblékaly asi dvacet minut. Náležitě jsem si ten moment užívala.Sám se do něho člověk vůbec neoblékne. Všichni Japonci si mě vyfotili coby blondýnu v kimonu. Kimono je velice příjemné na těle, potom jsem si na internetu přečetla, že se nosí pod něj spodnička.Potom jsme nafotili společné foto. Utvořil se kroužek dam a na terase seděli páni.
Nikdo nikomu nerozuměl, ale všichni něco povídali, ukazovali. Paní Věra dokonce zazpívala pár japonských slov. Mezi nohama se nám motala naše fenečka Pipi a jedna z našich nejodvážnějších koček se k radosti Japonek přišla na návštěvu podívat. Pilo se víno, skláněl se večer.Všem bylo dobře, chtěla bych osudu za takové momenty v životě poděkovat, žiju z nich potom hodně dlouho.Kolem deváté Kenji zavelel a Japonci se poslušně zvedli. Dlouze jsme se rozloučili, za všechno jsme si poděkovali a zamávali autobusu….
Druhý den Japonci jeli do Telče. V Čechách navštívili Prahu, Krumlov, Telč a Holejšovskou.
Věra Čáslavská a Japonci
V loni po návratu z Japonska jsem si řekla, že by asi potěšilo paní Věru Čáslavskou, kdybych jí napsala, že ani po tolika letech (vyhrála zlatou medaili roku 1964!) na ni Japonci nezapomněli.
Vzpomínala jsem, jak při slavnostní večeři na počest mých narozenin se mě zeptali: co dělá paní Věra Čáslavská a pan Havel? A bylo vidět, že paní Věra je pro ně naprostá ikona. Sedla jsem a napsala paní Čáslavské tu veselou příhodu, napsala jak ji Japonci mají rádi a jestli by se opět nechtěla podívat do Japonska.
A čekala jsem…dlouho, přes rok. Už jsem si říkala, že paní Věra asi nerada píše, jako mnoho dalších a posmutněle jsem si říkala, jaké by to bylo hezké, kdybych dostala od ní dopis. Mezitím stejná skupina Japonců, kteří slavili moje 60.narozeniny mi napsala, že se vypravili do Evropy a navštívili by rádi můj atelier a to 17.června 2011. Připravovala jsem se na jejich návštěvu. Domluvila jsem se se zpěvačkou Radkou Fišarovou, mojí kamarádkou, že jim zazpívá francouzské šansony od Edith Piaf, na harmoniku jí k tomu zahraje Janička Bezpalcová, obě to umí báječně.
Moje další dobrá kamarádka Rozárka Zvelebilová připraví malý raut – Japonců bude třináct plus pár mých milých sousedů a moje rodina. Těšila jsem se na to setkání jako malá. A potom jsem otevřela schránku na dopisy a tam….jupíííí, hned jsem věděla, že je to dopis od Věry Čáslavské, slzy radosti mi vyhrkly do očí. Moc krásný dopis, milá paní Věra přiložila podepsané fotografie z olympiády pro japonské přátelé. Znáte ten krásný nával štěstí, když vás potká něco úžasného? Tak ten mě zavalil A jak jsem byla tak šťastná, napadlo mě: a já pozvu na to naše setkání i paní Věru. A protože mi napsala mobil, hned jsem kula železo, dokud jsem měla odvahu. Zavolala jsem, vysvětlila, že paní Věra napsala právě včas, že za čtrnáct dnů přijedou ti samí Japonci co ji pozdravovali ke mně do atelieru a jestli nechce s námi posedět. K mé velké radosti, posléze paní Věra přijala pozvání. A hned se ptala, jak se do Zelenče jede a co ti Japonci mají za profese, aby s nimi mohla zasvěceně mluvit. Je fantastická, žena s odvážným a velkým srdcem.
Začala jsem se na setkání těšit nevýslovně. A ještě mě čekala jedna milá povinnost, zatelefonovat šéfovi skupiny Japonců Kenjimu Hirasawovi, jaké milé setkání jeho přátelé u mě čeká. Znám ho třicetjedna let, ale musím říci, že se mi zazdálo, že teprve teď si mě začal považovat.
Výstava Japonsko
Autorská výstava obrazů v Japonsku v roce 2010.
Po deseti letech jsem opět nasedla na letadlo a letěla předlouhých 13 hodin do Japonska.
Tokio mi připadalo ještě čistší, barevnější a vlídnější nežli zůstalo v mých vzpomínkách. Lidé na ulici se na vás usmívají. Všude vládne slovo – Arigato gozaimas – děkuji.
Na to, že byl leden kvetly v parku narcisy a dokonce na stromech mezi domy visely zralé pomeranče. Bylo 10 stupňů a všechno mi připomínalo naše jaro. Předchozí galerista Kenji Hirasawa mě pozval na setkání svých spolužáků, kde se mimo jiné oslavovali i mé narozeniny s ohromným dortem a přátelé se mě ptali: „Co dělá paní Věra Čáslavská a pan Václav Havel?“ Musela jsem slíbit, že je budu pozdravovat.
V Tokiu probíhala moje výstava obrazů v Galerii obchodního domu Isetan.Výstavu připravili moji noví galeristé pan Akira Noguschi a Hiroši Yasuda velmi zajímavě.Použili úplně nové rámy, ve kterých přiznali, že jsou obrazy namalované na deskách a ne na plátně.Obrazy měly závratné ceny, přesto se jich prodalo první týden třináct a moji galeristé byli spokojeni.
Jeden večer jsem navštívila divadlo Kabuki.Udělalo na mě veliký dojem, jako něco velmi, velmi japonského. Herci, výprava, kostými vše úžasné. Herci pouze muži. Představení trvalo přes šest hodin. Vedle nás v hledišti seděla pravá gejša, doprovázela bohatého podnikatele. Byla velmi krásná.
Další odpoledne jsem dostala lístky na Sumo. Miluji Sumo. Právě vrcholil národní turnaj.Nejlepší z nejlepších. Hlediště bylo plné a všichni něco jedli.Vydržet v „postýlce“ na skrčených nohách 6 hodin bylo velice obtížné. Zápasníci bojovali s plným nasazením a bylo nač koukat.Průměrná váha 130 kilo. Trochu mě zklamalo, že vyhrál Mongol.
Největší dojem na mě udělaly tokijské zahrady. Borovice a azalky.I několik století staré, opečovávané. Stromy, voda, kameny. Kamené lucerny zakomponované do přírody s velkým citem.Všude japonská čistota. Místa na uvolnění a meditaci.
V polovině mého pobytu přijela za mnou moje dcera Lucie. Přivítali jsme jí rybí hostinou.
A Šinkanzenem jsme odjeli do Kjota. Navštívili jsme zahrady a spoustu památek – Šogunův palác, Zlatý pavilon a další. Zajeli jsme do starého japonského domu, kde jsme si namalovali draka na kimono. V Naře jsou jelínci volně se pohybující po ulicích snad ještě drzejší nežli si je pamatuji od minule.
Za dva dny jsem v Kobe v Galerii obchodního domu Dagmaru otvírala výstavu obrazů.
Kobe je nádherný přístav. Mají tam památník na zemětřesení v roce 1995 – kus nábřeží zůstalo neopraveno. Člověku zatrne. A opět nás Šinkanzen odvezl zpátky do Tokia.
Tam moje cesta po Japonsku skončila a já se ráda vracela do Prahy.
Ještě jsem objevila zajímavou věc – Japonci milují Francii a vše francouzské. Obrazy, hudbu, památky. Alespoň jednou za rok musí zajet třeba i jen na týden do Francie. Hiroši-san tam byl vloni se svojí 84 letou matkou a její kamarádkou.
Chtěla bych poděkovat Hirošimu-san, který se po celou dobu o mě vzorně staral a s ostatními zaměstnanci firmy Towo Art Center inc. mi připravili nádhernou oslavu mých narozenin. Pan majitel firmy Akira-san mi splnil přání oslavit 60.narozeniny v Japonsku. Myslím, že mám ty nejhodnější galeristy na světě.
Dobrá zpráva
Denně nás zastihne několik zpráv.Některé jsou zlé, další horší a potom jsou zprávy radostné, ba šťastné.Musím přiznat, že mě se poštěstilo – dostat tu šťastnou zprávu a to ze země na konci světa – z Japonska. Moji dva galeristi mi oznámili, že v lednu 2010 mi uspořádají výstavu v Tokiu a že 12.ledna mi letí letadlo. Naposledy jsem byla v Japonsku před deseti lety.Přepadla mě vzrušující radost a nespala jsem do rána.
Taky mi oznámili, že budou potřebovat asi padesát obrazů a asi polovinu si už vybrali z mých stránek. I tak jsem se dala do malování a od té doby nemám na nic jiného čas.Do Galerie jsem přijala velmi šikovného prodavače Tondu a chodím tam jenom občas a snažím se něco dobrého namalovat.Někdy to jde líp a jindy vůbec…ale to už tak v životě chodí.Ve volných chvílích čtu knížku o M.Monroe – Bohyně a užívám si překrásný konec léta.
Jsem ráda, že letím až v lednu, protože se na tu cestu mohu dlouho těšit.Let letadlem není můj šálek čaje – strašně se bojím a za ten dlouhý let v duchu několikrát ztroskotáme! Ale Japonsko je nádherná země plná sympatických lidiček – některým visí doma můj obraz.Mám Japonce ráda a ráda pro ně maluju.Berou moje obrazy tak jak jsou, nehledají tam svůj dům a odpustí mi, když zapomenu na domě nějaké to okno. Berou mě za umělce.
Rozhodně to bude zajímavý krok do nového roku a o to více, že tam oslavím své šedesátiny.
Uvidím se se svými japonskými sběrateli, někteří kupovali moje obrazy již před třiceti lety!!!
Nejlepší část šťastné zprávy byla také ta, že tam budu tři neděle.
Teď ještě, abych namalovala něco zajímavého.
Konce a začátky
Něco začíná a jiné končí. Měla jsem kouzelný konec roku 2008. Hezké vánoční svátky v novém domě, který mimochodem velmi miluji. Žiju v něm s manželem, pejskem Pipinou, kterou jsme počátkem roku našli rozlámanou v příkopě a musel nám ji pan doktor Dominik Vlach spravit a sešroubovat ji pánev, čtyřma kočkami, kterým Pipina vládne železnou rukou – i když je nejmenší z nich – a v jezírku vedle terasy plave hejno ryb s kterými se v létě koupeme. Dům jsme s panem architektem vymýšleli rok a má duši. Někdy v létě, když nemůžu v noci spát, chodím bosá po terase a hladím cihly, kterými je dům obložený a které jsou ještě teplé od slunce a říkám si, že v tomhle domě jednou chci umřít. Jeho velká okna na mě mrkají a jako by říkaly, že to ještě dlouho nebude, že si ten krásný dům musím užít.Už jsem v něm prožila druhé Vánoce a musím říci, že letos byly jako z pohádky.
Už dlouho jsem říkala, že si koupím pravé perly. Chodila jsem do drahých obchodů na Příkopech a pozorovala jsem různé šňůry perel. Zjistila jsem, že perly jsou drahé a hodně drahé, černé, růžové, bílé nebo mořské či říční. Dívala jsem se na ty zázraky přírody a přemýšlela o tom, že si těmi perlami osladím příchod do důchodu. Chtěla jsem napsat do starobního, jak zní formulář, ale nakonec jsem to ošklivé slovo vymazala. Pomalu jsem se odhodlávala k tomu přijít do toho nóbl obchodu s elegantními prodavačkami a nahlas říci: Dejte mi prosím tuto šňůru perel. Nějak jsem se pořád nemohla odhodlat a tak jsem koupi odkládala a těšila se na ten úžasný okamžik.
Pod stromečkem – chci předeslat, že mám dvě hodné děti a dárky si dáváme – jsme si předávali zabalené tajuplné balíčky a taky moje dcera Lucie mi podala dárek. Lucie je žena v nejlepších letech, je jí třicetšest. Je to klidná a chytrá Vodnářka s pohodovým pohledem na život. Vzala jsem balíček a rozbalila, v modré krabičce bylo cosi zabaleného v hedvábném bílém šátečku. Pořád ještě mě nic nenapadlo, se zájmem jsem si v duchu říkala, co to bude. Potom jsem šátek rozbalila…. V mojí dlani ležela šňůra krásných japonských perel…
Oněměla jsem, podívala jsem se na Lucii. Pásla se na mém úžasu, znova jsem se podívala na perly a nevěděla jsem co se říká, když vám dcera dá to, co jste neměla odvahu si koupit sama. Řekla jsem samozřejmě děkuji, ale na ten moment nikdy nezapomenu. Perly nosím a mám je ráda.
Tak to bylo moje hezké překvapení a teď jsem ještě měla slavit narozeniny, které mám v první polovině ledna. Sezvala jsem moje nejbližší přátelé, bylo by jich asi dvacet. Objednala jsem občerstvení a těšila se. Razím zásadu, že máš-li narozeniny a nechceš, aby na tebe lidičky zapomněli, udělej oslavu a pozvi je. Dva dny před dnem D jsem dostala SMS, že jeden z mých dobrých přátel vjel moc rychle do zatáčky a nebyl přivázaný…. na místě ho křísili půl hodiny, ale on… zemřel. Jel jenom pár kilometrů pro manželku k autobusu. Ani u sebe neměl mobil. Na jeho ženu u autobusu čekali dva policisté, aby ji sdělili smutnou zprávu. Konec, smrt si sáhla vedle mě. Jeho modré oči mi pořád tanuly na mysli. Měli jsme ho s manželem rádi. Jeho žena Markéta, pes, dům, včely…všechno zůstalo opuštěné, jen tak si odskočil do vedlejší vesnice.
A tak zážitky mám krásné, veselé i velmi smutné a to je rok 2009 teprve mladý.
Narozeninová párty byla, sice posmutnělá, ale co kdyby to taky byly moje třeba poslední narozeniny. Na oslavě mi u nás doma v obýváku zazpívala moje milá přítelkyně zpěvačka Radka Fišarová jeden ze svých francouzských šanzonů, zněl nádherně a smutně. Mezi přáteli přišel gratulovat také dlouholetý kamarád Juan Ricardo Braun – šaman a novinář z Argentiny.
A ráno při snídani vyšlo chladné zimní slunce, vyšlo znova, jako každý den.
Na fotce jsem právě s kamarádkou Petrou a Juanem Ricardem Braunem
Výstava v Japonsku
Autorská výstava obrazů v Japonsku v roce 1999.
Po téměř dvacetileté spolupráci s galerií Towo Art Center jsem dostala nabídku vystavit v Tokiu na 80 obrazů a zároveň pozvání do Japonska na 22 dnů. Japonci jsou vždy precizní a měli pro mě připravený program na každičký den. Byla vždy vernisáž a potom pár dnů výlety po památkách a městech. Musím se přiznat, že jsem s sebou vzala manžela, chtěla jsem se s ním o krásný zážitek rozdělit.
Bydleli jsme v mrakodrapu 35 pater, stavěným tak, aby odolal zemětřesení – v bytě na japonské poměry rozlehlém 3 + 1 s dvěma lodžiemi. U vchodu byl vrátný, zdravil a vítal a hrála tam krásná hudba a tryskal vodotrysk.
Z měst jsme poznali Tokio – čisté město s ukázněnými lidmi, třída Ginza s drahými obchody.
Moderní mrakodrapy a vedle nich nízké staré domečky, kde ze dveří vidíte až do ložnice a zahrádku nahrazuje malá bonsai v květináči. Boty pečlivě seřazené vedle vchodu.
Protože byla druhá polovina září, bylo alespoň pro nás hrozné vedro a vlhko 38 stupňů C.
Prochodili jsme řadu památek, mořské akvárium, chrámy, hospůdky.
Že jsme v Japonsku, jsem měla již brzy pocítit na vlastní kůži. Je to země, kde žena chodí tři kroky za manželem a nemluví, jestliže povídá on. Zažila jsem, kdy při naší návštěvě paní domu nepromluvila vůbec, a když mluvil manžel – jen souhlasně přikyvovala. Po příjezdu mi pan Hirasawa – ředitel galerie sdělil, že dostanu diety. Hurrrá! Bylo to něco kolem našich 30 000,- to se vždycky hodí. Pan Hirasawa vyplatil obnos na stůl a pak se otočil na mého manžela, aby podpisem potvrdil příjem peněz!!! Zůstala jsem paf, když je žena s manželem – je skoro nesvéprávná. Můj muž to opravdu podepsal a já zastrčila peníze do portmonky se smíšenými pocity.
Výstava mých obrazů vypadala krásně. Prostorná výstavní síň ISETAN SHINJUKU, přišli i návštěvníci, potkávala jsem plakáty, které na ni zvaly – bylo pozváno i několik galeristů. Někteří sběratelé, kteří měli moje obrazy už několik let mě přišli pozdravit a vyfotit se se mnou. Stoly se prohýbaly pod vínem a občerstvením. Za překladatele – Japonci se pořád na něco ptali o obrazech – jsem měla šikovného Petra Holého, který pobýval v Japonsku již několik let na škole a japonsky uměl líp jak česky. Měla jsem vystaveno něco kolem 80 obrazů.
Procházeli jsme se s Petrem, popíjeli vínko a sem tam nás některý milovník umění zastavil, aby se zeptal – co je to nebo ono na obraze. Vyprávěla jsem o tom, jak chodím malovat do plenéru a že toto je moje zahrada a to byla moje kytice k narozeninám…. a čí jsou ty brýle v zátiší. A Petr překládal a překládal a potom se s ním jedna Japonka bavila o jednom z obrazů. Byla jsem zvědavá nač se ptá a on jen řekl, já už jsem si něco vymyslel. Byla s ním báječná spolupráce. Taky na výstavu přivedl Japonku, kterou si chtěl vzít za ženu.
Prodali jsme s Petrem asi 27 obrázků.
Památky se mi v Japonsku moc líbily, viděli jsme vše zajímavé v Tokiu, zajeli jsme schinkanzenem – úžasným vláčkem, kterým se přepravují z 95% muži do Kjota. V Naře jsme viděli jelínky Siko, opravdu volně chodí po ulici a hlavně se naučili žebrat. Když jim nic nedáte, jsou až agresivní a trkají.
Jokohama, jako přístav na mě udělala velký dojem. Velké krásné město plné milých lidiček.
Velikou radostí pro mě v Japonsku bylo jídlo. Velice chutné, čerstvé a na každém rohu. Náš pan galerista Hirasawa mi chtěl projevit úctu a objednal mi opravdu, opravdu čerstvou rybu. Když mi ji předložili zjistila jsem ke své hrůze, že ryba je sice zčásti naporcovaná, ale že d ý c h á !!!!Vzrušeně jsem to sdělila galeristovi, ale on pyšně odvětil – ano, je opravdu čerstvá a tluče jí srdce! Chudinka, nemohla jsem se jí ani dotknout a tak ji snědl pan galerista s mým manželem, který podotkl, že válka s Japonci nemohla být žádná legrace.
Tři týdny utekly jako voda a pomalu se blížil den odjezdu. Ještě poslední den proběhla vernisáž kolem páté hodiny. Slibovala jsem si, že z vernisáže rovnou půjdu koupit nějaké dárky pro děti a přátelé domů a už jsem i věděla kam. V kapse mě hřály diety a moje kapesné – pěkná sumička a tak se mi zachtělo utrácet. Jeli jsme právě z výstavy po schodech v metru a s p. Hirasawou mířili do ulic. Můj muž na schodech jel s galeristou a aniž by se mě zeptal co chci já – oznámil mi, že se s Hirasawou dohodli, že půjdeme na pivo do nejvyššího mrakodrapu v Tokiu – zkoprněla jsem – a mám po nákupech a dárkách!!! Otočila jsem se na schodech nahoru, kde jeli ti dva a hodila jsem tam tím směrem pohled naštvaný ženský – pan Hirasawa sebou znatelně trhnul.
Na Japonsko budu vždy ráda vzpomínat. Je to moje země zaslíbená. Mám tam mezi sběrateli hodně obrazů a posílám tam další. Líbí se mi i jejich pověry – jako třeba, že žlutá kytice přináší štěstí – a tak se snažím malovat hodně veselých hlavně žlutých kytic.
Jak mojí výstavu navštívil pan prezident Václav Havel
Na uvítacím rautu jsem neznala nikoho, jen ji, a to ještě jen z filmů a televize. Byla okouzlující, plná života s nevšedním šarmem, hned jsem si ji zamilovala. Osmělila jsem se a daly jsme se do řeči. Ona jela do Berlína, já do Rothenburku ob d. Tauber. Byla tam se s svým přítelem Jiřím. Od té doby jsme se sporadicky stýkaly. Dokonce jsem chodila i k ní domů, oblíbila jsem si její dceru Ninu, znala pejsky. Čas běžel a Dáša se stala paní presidentovou. Stále jsem ji měla ráda, vídaly jsme se málo, jen na občasných akcích a jednou jsem si dovolila ji poslat pozvánku na výstavu. Vystavovala jsem v Úřadu pro jadernou bezpečnost na Senovážném náměstí a já jsem už při pozvání věděla, že čas paní presidentové je rozplánován do nejmenších detailů na hodně dopředu a že s největší pravděpodobností nepřijme moje pozvání.
A už vystupovala Dáša a za ní pan president. Přicházel velký a silný okamžik mého života. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje tréma, na mně bylo uvítání. Pan president se usmíval a Dáša, krásná jako vždy mi dala pusu. Zazněl můj roztřesený hlas: „To jste mi udělali radost. “V duchu mě napadlo, co když se jim moje obrazy nebudou líbit!
Vyprávěla jsem, kde jsem který motiv malovala, že mám ráda krajinu a obzvlášť v Posázaví. Z Pecových obrazů Dášu hned zaujal obraz Národního divadla. Pan president si obrazy vlídně prohlížel a působil na mě dojmem, že je člověk milý a předobrý. Zajímal se i o renovaci domu, kde je výstava umístěna. Když si prohlížel opravený dřevěný strop, tak jsme s Dášou právě domlouvaly svatbu její boxerky Sugr mojeho krasavce Dennyho. Myšlenka mě nadchla a když padl dotaz na věk psa, pro jistotu jsem mu rok ubrala.
Rozloučili jsme se a já si uvědomila jak moc jsem po celou dobu brebentila a nikoho nepustila ke slovu. Rozloučení, nasedli do aut, já na schodech s Holoubkem, usmíváme se, máváme a já posílám poslední vzdušnou pusu.
Díky Dášo!
První krok
Vzpomínám co nástěnek mi vyšlo z rukou. Kolik hodin jsem strávila vymýšlením témat a vystřihováním fotografií z novin. Bylo kreseb nepočítaně, co si odnesli moji spolužáci domů. V deváté třídě jsem se rozhodovala, mám-li jít na nějakou výtvarnou školu, ale vzhledem k mému průměrnému prospěchu a špatné finanční situaci mojí rodiny jsem se šla vyučit prodavačkou. Vyučila jsem se v řeznictví. Za rok jsem odešla od pultu do kanceláře k závodu Škoda Plzeň. A tímto se dostávám k přítomnosti. Na kreslení a malování jsem nezapomněla.
Dlouho jsem seděla před telefonem. Rozhodovala jsem se.Ale k čemu vlastně? Nedokázala jsem si odpovědět. Ten člověk mě neuvěřitelně lákal svým charizmem, tolik jsem si přála si s ním popovídat.Přiblížit se mu.Telefon mlčky vyčkával rozkazu.Telefonní číslo jsem již dávno znala.Číslice mi vířily hlavou.Konečně odvaha zvítězila a já vytáčela cifru.Napětí mě šimralo v krku.Tón chvilku vyzváněl. Potom se ozvalo:“Dan Richter…“ moment jsem nedokázala promluvit.Hlas mi byl neznámý, cizí.Zněl vrčivě, nepřívětivě.Na moment se mě zmocnila panika.
„Halo, prosím vás…“ slova mi nešla z hrdla staženého očekáváním.
„Tam je Dan Richter?“
„Ano!!“ ostrá odpověď.
„Víte,“ zalykala jsem se „vy mě neznáte, ale já vás ano.Několikrát jsme se potkali ve městě, jednou v Díle a taky u Rámovny.Nevím, jestli se pamatujete, ale díval jste se na mě…nevím, asi je to ode mě drzost…..promiňte..“
„Ánoooo…pamatuji se“ odpověděl hlas živěji „však to není tak dávno!!
Ze srdce mi spadl obrovský balvan.
„Víte, já taky maluji, tedy pokouším se o něco takového a nemám si s kým o tom popovídat…“
„Opravdu, tak přineste něco, rád se na vaše práce podívám.“
Připadalo mi, že ho jistě zdržuji, že jistě již pospíchá.
„Tak kdy bych mohla přijít???…jestli vás nebudu obtěžovat…“
„Nebudete, přijďte ve čtvrtek ve čtyři hodiny.“
„Nashledanou.“ Položila jsem telefon a srdce mi skákalo radostí.
NEPOVEDENÁ NÁVŠTĚVA
Ve čtvrtek jsem se nemohla dočkat odpoledne.Doma jsem si připravila všechny v úvahu přicházející kresby, moc nadšena jsem z nich nebyla.Připadaly mi ubohoučké.Vše jsem svázala do desek a čekala na konec pracovní doby.V půl čtvrté jsem již uháněla do města.V ulici Růžový palouček jsem zpomalila a hledala dům číslo 14. Číslice v průčelí mi připadala posvátná.Ve čtvrtém patře jsem našla dveře a jmenovku – Dan Richter -.
Nejprve jsem se vydýchala a potom jsem se zatajeným dechem zazvonila….crrrrrrrrr..crrrrrrr…očekávala jsem kroky, alespoň nějaký zvuk, ale nic…zdálo se mi to neuvěřitelné.Zkusila jsem zvonek znova.Crrrrrrrrr………nic.Nic!Moje dobrá nálada byla v tahu.Zklamáním se mi protáhl obličej.
V tom momentě zastavil výtah.Vystoupila z něho žena středního věku.Tmavovláska.Zřejmě jí mě bylo líto.Zeptala se:
„Vy jdete k nám?“
„…Ano…jdu za panem Richterem…ale on asi není doma…zvonila jsem, nikdo neotvírá…“
„Já se podívám.“sbírala tašky ze země.Pomáhala jsem jí.Tak to je paní doktorka Richterová!!Odemkla, proběhla byt.
„Tak manžel bohužel není doma…“Otočila jsem se a pomalu odcházela.
„To nevadí, přijdu jindy…nezlobte se, že jsem vás vyrušila.“
„Nezlobím se, nashledanou.“
Dveře za mnou zapadly.Pomalu jsem kráčela ze schodů, v hrdle jsem měla pocit zklamání.
– – –
Za několik dnů jsem neodolala a zavolala jsem známé číslo 28478…
Bylo několik minut po sedmé.
„Dan Richter…“ hlas byl chraptivý, nepříjemný, jako kdyby opravdu právě vstal.
Krátce jsem vysvětlila proč volám, že jsem ho nezastihla a on mi nabídl nový termín, zároveň se omlouvaje za svoji nepřítomnost doma.
NÁVŠTĚVA
Nová schůzka byla sjednána na půl šestou.Znovu jsem spěchala už známou ulicí.Drželo se mě jakési roztřesené očekávání.Zkušenost z prvního neúspěchu mi zabraňovala se těšit.Hlavou mi vířily všelijaké představy.Vybájená postava malíře se mi mihala před očima.Stoupala jsem do schodů.A již jsem stanula ve čtvrtém patře.Co když nebude zase doma? Potom sem již nikdy nepůjdu.
Krátce jsem dvakrát zazvonila…….
Tentokrát se ozval za dveřmi šramot.Po chvíli se otevřely a za nimi stál malíř Dan Richter.
Můj první pohled byl dlouhý a zkoumavý.Zjistila jsem, že ve dveřích stojí mě docela neznámý člověk.Moje vzpomínka byla zcela jiná.Tak především mě zarazilo, že má vousy.Pak v mých představách byl o patnáct let mladší….
Skutečný Dan Richter byl asi čtyřicetiletý, ale možná i mladší, podsadité postavy s objemným pasem, tmavohnědé vlasy mu padaly na límec.Hezké ruce, prozrazující jemností jeho um, hlubší příjemný hlas zněl mile, ale oči…krásné, mladistvý lesk prozrazoval stejné srdce.Šedozvláštní barva upoutávala moje oči.Pohled milý, ba něžný.Vlastní tvar obličeje ukrývaly vousy.Nestačila jsem vůbec registrovat jeho výraz při prvním pohledu na mě.Následovalo formální uvítání, při kterém mi pomáhal z kabátu.Pomalu jsem nabírala dech.
Tak to je Dan Richter…představovala jsem si ho jak maluje.Vybavovaly se mi jeho kresby z výstavy.List papíru po 600,- ilustrace k pohádkám, já jsem si vydělávala 1.000,- hrubého měsíčně.
„Máte s sebou ty výkresy?“ vyrušil mě pan Richter.
„Ano… ale… já bych je raději….vy tady máte takové krásné obrazy.“
„Rád bych je viděl hned!..“ to byl rozkaz, začala jsem vybalovat desky.Připadalo mi absurdní vytahovat tady v pokoji plném krajinek, zátiší a portrétů svoje zapatlané malůvky.Na stěnách se vykazoval vyzrálý, velmi dobrý malíř.Vážila jsem v rukách desky a myslila si, co tomu asi řekne.Spíš co si pomyslí.Pomalu jsem rozvazovala tkaničku.Trpělivě mě pobízel.Vytahovala jsem jednu čtvrtku po druhé a raději jsem se na ně ani nedívala. Zato pan Richter si kresby pečlivě prohlížel, podle výrazu obličeje se mu zdály zajímavé.
Z vedlejšího pokoje přišla paní Richterová.Na chvilku zdvihl oči od kreseb, aby nás představil a zjistil, co chceme pít.Řekly jsme obě zároveň, že se už známe od minule.Sedla si ke stolu naproti mně a po celou dobu skoro nemluvila.Kresby přelétla letmo.
Pan Richter se zahleděl do kreseb, jako by ho velice zaujaly.
„Není to špatné…“
Omluvně jsem se zasmála.Styděla jsem se.Napadlo mi, zda si ze mě netropí žerty.
„Opravdu v tom něco je.Toto není zatím na výstavu, ale za takové dva roky…
No, mohu opovědně říci a já se málokdy mýlím, že máte talent.Za tímto“ ukázal na rozhozené kresby“řekl bych je schovaný malíř.“
Rukou si podpíral bradu, lehce rozkročen.Očima neustále jezdil po kresbách.Z jeho slov mě polil nach.Nevěděla jsem, jak se zachovat, tato situace mi byla zcela neznámá.
Jeho žena si šla taktně obrázky prohlédnout.Zřejmě ze slušnosti, ale nevypadalo to nijak strojeně.Pořád ještě stál nad kresbami.Chvílemi jsem si myslela, jestli jenom tak nedělá, že se dívá.Přerušil moje myšlenky otázkou:
„Kolik je vám let?“
„Dvacet.“odpověděla jsem a tvář mi hořela.Ovzduší se pro mě naplnilo omamným kouzlem.
„Jaké máte školy?“
Tato otázka byla pro mě velmi nepříjemnou.Zdálo se mi jako by měla zahnat moje štěstí.Potichu jsem řekla:
„Žádné.“
Potom jsem mu podrobně vypravovala, jak jsem se chystala na UMPRUM a můj dřívější zaměstnavatel mě nedoporučil.Vyprávěla jsem o dennodenních návštěvách knihovny a hodinách kreslení u ak.malíře Ladislava Lapáčka.Poslouchal pozorně.Očima jezdil po mých pracech.Po mém vykládání řekl:
„No, na našich školách byste se stejně nic nenaučila.Jsou tam nyní učitelé šestého až sedmého stupně.“Chvíli se odmlčel a potom dívaje se na svoji ženu dokončil:
„Víte, já jsem se již tisíckrát zařekl, že nebudu učit nikoho malovat….“ Krátce se zasmál.“..tisíckrát!“
Se zatajeným dechem jsem poslouchala to, co následovalo.Vždyť já nikdy nepomyslela, já bych si ani netroufla doufat a slov, která následovala bych se byla nikdy nenadála.
„A l e j e s t l i c h c e t e , ale musela byste opravdu chtít a musela byste mě na slovo poslouchat, b u d u v á s u č i t m a l o v a t !!!“
A bylo to na světě! Připadalo mi vše jako blesk z čistého nebe.Oči mi zasvítily a do tváře se mi znovu nahnala červeň.Nevěděla jsem, zdali je to z vína, nebo z rozrušení.
„Musela byste mít o věc ale skutečně zájem a musela byste mi slíbit, že mě budete ale opravdu poslouchat.A taky, že se budete učit.!“
Ach co bych neslíbila, všechno na světě!Vždyť jenom tak se mohu něco naučit.Celý svět se se mnou zatočil.
„Právě začne kurs malování.V Litoměřicích bydlí malíř Václav Rykr, který kurz povede.Je to na čtrnáct dní, já tam budu taky.Výhodou toho je, že se maluje od rána do večera.Kdybyste chtěla, dal bych vám adresu, napsala byste si o přihlášku.Další bych zařídil sám, chcete-li…“
Bylo na mě toho štěstí nějak moc.Koktala jsem slova díků:
„Ano, ano a jak ráda…o tom se mi nikdy nesnilo.“
Jeho milé a něžné oči se na mě vlídně dívaly.Bylo mi tak báječně.
Paní Richterová se zavrtěla na své židli a otočila se k mužovi.
„Já bych šla…“
„Ne, půjdu s tebou!“ Víte, otočil se ke mně, máme nemocného synovečka, tak se na něho musíme podívat.“Tak se nezlobte, že jsem se vám dnes nemohl tolik věnovat.“
„Taky půjdu a kdy byste měl čas na mě?“
„Mě se to hodí raději odpoledne, moment, podívám se do kalendáře.“
Obcházela jsem stěny a prohlížela si jeho obrazy.Byly krásné, překvapivě se mu podobaly.Malé i větší.Upoutal mě největší z obrazů.Jmenoval se Vyznamenání.Obraz silný svým obsahem.
Rozloučila jsem se a pomalu kráčela domů.Šla jsem jako ve snách.Pomalu, nespěchala jsem, byla jsem ráda se svým štěstím sama.Ten muž se přinejmenším zasloužil o jeden z nejšťastnějších dnů mého života, na který budu do nejdelší smrti vzpomínat.
Svět mi připadal malý.A tak lehko mi bylo žít.Vše jako by mělo jít snadno.
Svoji budoucnost jsem držela na své dlani.
