Články a reference
Pár hezkých slov od významných a pro mě unikátních lidí.
Kenji Hirasava
Srpen 2010
O díle Zdeňky Holejšovské
Zdeňku jsem poprvé potkal v dubnu 1980, pouze pár let po té, co jsem začal obchodovat s českými obrazy. Naše přátelství tudíž trvá právě 30 let. V roce 1999 jsem Zdeňce uspořádal samostatnou výstavu v Japonsku, které se osobně zúčastnila autorka i s manželem. Za celou tu dobu máme mnoho krásných, společných vzpomínek.V průběhu 30 let se mnohé v Čechách změnilo politicky i ekonomicky. Samozřejmě se více či méně změnila též díla Zdeňky. Avšak z mého osobního pohledu se její umělecká motivace zásadně nezměnila a to je též důvodem, proč jsou její díla stále oblíbena mezi japonským lidem.
Zdeňka miluje květiny ze své zahrady a mírnou krajinu v okolí. Vždy snila o krásných prázdninách na pobřeží moře. Takové příjemné a optimistické motivy se objevují na jejích plátnech v živých barvách, odvážné kompozici a pastózní textuře.
Díla Zdeňky odráží její něžnou a přátelskou osobnost.
Hiroshi Yasuda
Srpen 2010
Její 2 samostatné výstavy v Japonsku byly velmi úspěšné.
Mnoho japonských zákazníků, kteří zakoupili její obrazy, je budou milovat po celý život.
V Japonsku Zdeňku nazýváme “koloristkou”, kvůli jejím krásným a jasným barvám.
Scenérie, kytice, zátiší, apod. z různých míst v Evropě, které navštívila, jsou ztvárněny jedinečným použitím jasného barevného materiálu a především silnou vrstvenou kompozicí
Tato jedinečná díla nejsou pouze výsledkem vlivu vynikajícího Leitgeba, ale též vyjádřením atraktivní a sofistikované osobnosti zdeňky Holejšovské.
Dcera Lucka
Listopad 2008
Milé dámy, vážení pánové. Jmenuji se Lucie a paní, která namalovala všechny obrazy na které se díváte, je moje maminka. Když mě požádala, abych vám tu o ní něco napsala, neprozřetelně jsem na to kývla. Až později jsem přišla na to, že na její webové stránky chodí vlastně její dobří přátelé, kteří ji znají ne-li stejně dobře, tak možná i lépe než já. A troufám si odhadnout že vy, kdo ji ještě neznáte, patříte k tomu druhu lidí, kteří si tak jako tak nejraději vytvářejí svůj vlastní úsudek. A tak jsem přemýšlela, jak z toho vybruslit a přišla jsem na to. Povím vám něco o sobě. Takové malé tajemství. Jsem totiž člověk, který má v životě obrovské štěstí. Když něco začnu, obvykle mi to jde a když to vypadá, že se to nepodaří, tak to nakonec stejně dobře dopadne. Potkávám v životě samé báječné lidi. Všichni se na mě usmívají… a často se setkávám s trošku závistivou otázkou: Jak to, že zrovna já? Důvodů je asi víc. Někdo věří tomu, že je to tím, že mě maminka přivedla na svět v neděli. Ale já znám plno nedělňátek, u kterých to nefunguje. Možná je to tím, že mám za rodiče takové dva milé lidičky, kteří tomu mému štěstí tak trochu svítí na cestu… kdo ví. Ale já si myslím, že je to proto, že jsem ozářená. Nemám teď na mysli ozáření ani ultrafialovým zářením, ani rentgenem, ale čistou pozitivní energií. Září na mě totiž z těchto obrazů už odmalička. Když jsem jako malá holčička hledala zakutálenou kuličku, určitě se schovávala někde mezi stohem obrázků. Obrazy byly zkrátka všude. A když mluvím o pozitivní energii, vůbec nechci dráždit odpůrce okultních věd. Jsem také zastánce zákona o zachování energie. A věřte mi, že máma ve svých obrazech uchovává obrovské množství energie, která z nich pak srší ven. Stačí si představit, že je schopná v zimě – v deseti stupňovém mraze – stát tři hodiny na poli a malovat. A vůbec jí není zima. Pokud vím, ovládají něco podobného tibetští mniši. Prý okolo nich taje sníh, jak se umí koncentrovat. Ale docela upřímně: takový obrázek je přeci jen lepší výsledek než louže roztátého sněhu. A všechna tahle obrovská energie se skrývá v obrazech, které tu vidíte. Takže bych si na závěr svého malého povídání dovolila vám dát jednu malou radu: nechte se ozářit. Máte skvělou příležitost.
Jaroslav Holoubek
Březen 1980
Sandály klapou po schodech, za okny se propadavá židovský hřbitov, kroky Tě vedou výš a výš. U korun stromů jsou dveře a na lístku nápis: Jsem v rámovně. Kolébka, postel, stůl, hůl, rakev, rám – dřevo nás podivně spoutává. A za dveřmi obrazy ZDEŇKY HOLEJŠOVSKÉ. Barevné krajiny bez lidí, poslední chalupy vesnic, kytice, pár portrétů. Oleje bez výkřiků a strmých stoupání, spíše pozvánky do krajin malířčina srdce. Daleko od počítačů přerůstá víra ve vítězství radosti nad skepsí v hluboké přesvědčení.
Někteří lidé o ní říkají, že je sebevědomá. Je hezká a naivní. Romantická. Ctižádost sedí na jedné misce se skromností a úporností, s níž jeden obraz přemalovává desetkrát. Nikdy nepamatovala na zadní kolečka, o škole si myslela, že jí bere co je v ní nejvlastnějšího, o komisi v Díle, že je boží a nepřijaté obrazy vyhodila.
Z životopisu je patrné určující setkání s tímto světem ve znamení kozoroha v roce 1950 pod loupežnickým hradem Střekov. Severočeská krajina je nejkrásnější v kopcích a v Labi. Prvními kamarády byli cikáni, s nimi se naučila pískat kudlu. Přesto záviděla hubeným a bledým dívkám. Když se čas navršil, postavila se za pult v masném krámě a učila se v pohledech zákazníků porozumět lidským chutím. Mávnutí sekyrou, tmavá červeň, škvaření tuku a průhled do dvora. Někde tam uvnitř obrazů je tušit mužskou sílu.
Teprve tisící verš o jedné ženě nás může překvapit.
Ve skicáku se objevují krajiny z francouzské Provance, z Dánska, z Jugoslávie. Jakoby průpravné cviky k důvěrnému prstokladu české krajiny. Obrázky se vzdávají do světa, obdivují je Japonci, jejich něha se líbí protinožcům. Zvláštní smutek a stesk v jejich krajinách je pro chvíle, když člověk zrovna nemá chuť si zpívat, smát se nebo řvát. Ale nejsou ani pro neslané nemastné lidičky, jímž se buď všechno líbí nebo nelíbí nic. Po několika skupinových výstavách a samostatné v pražském Gongu ke spartakiádě 1980, rozvěšují letos v některých síních jenom její obrazy. V květnu už podruhé v klubu v Michalské v Praze, od poloviny srpna do konce září v Rožmberském domě v Soběslavi.
Proti mužům stojí v nevýhodě, kumštýřka a matka dvou dětí; co zůstane jen na poloviční cestě? Poper se holčičko, se životem, jedno podepře druhé. Bez rodiny by byla osamělá. Vrací se k van Goghovi pro jeho prostotu a sílu, ze které se nedá nic ukrást. Stane se, že ztrácí víru v sebe samu, že ještě něco umí. Po dovolené je vzteklá, že už tři dny nemalovala. A znovu barva na botách a v obličeji, a do domku v sázavském Budíně vstupují pole a dálky. Domek je jako malý úřad pro kartografii lidského citu a vycházejí z něho podrobné speciálky české krajiny. Nedaleko odtud maloval Špála kdysi své tunely.
Božena Holanová
Prosinec 2008
Jsem starousedlík Horních Počernic. Když jsem objevila v roce 2004 galerii nejen zrcadel, ale i obrazů, říkala jsem si, konečně! To Horní Počernice opravdu potřebovaly. Do té doby jsem jezdila za obrazy nejčastěji do galerií centra Prahy nebo do Poděbrad.
Mám takovou zálibu, že se musím dlouho a dlouho dívat. A tak v té galerii stojím tak dlouho, až začnu být podezdřelá. A pak mně galerista začne zpovídat a mně to zrovna moc a moc ruší a tak musím odejít.
Když jsem přišla prvně do galerie Amirro ohlásila jsem rovnou u dveří, že se chodím do galerií rozsvítit! Konečně jsem byla pochopena! A tak tam chodím často a když mně vesele vítají barvy, modrá zelená
žlutá a bílá, vím kde jsem.
Až budete mít špatnou náladu, přijdte se rozsvítit!
František Ringo Čech
Září 2008
Zdeňka Holejšovská je vynikající malířka – špičková galeristka – příkladná matka – vzorná manželka – továrnice Baťovského typu – chytrá – vzdělaná – inteligentní a velice krásná žena!!!
Zda se vám to moc? Že má Zdenka všechno a vy hovno? Ano! Tak to už na světě chodí! A abych vás ještě víc nasral – má dobré Dickensovské srdce!
Nezáviďme jí! Pojďme a učme se od ní!
